NÁVRAT DO HISTORIE

Město a jeho pevnostní město - JAROMĚŘ A JOSEFOV. Převzato z přílohy Hospodářských novin - březen 2006.

	Letecký pohled na pevnost Josefov.
	Kostel v pevnosti Josefov.
	Místo po vstupní bráně.

Pro většinu lidí je to jen tranzitní město na cestě do Náchoda, případně dále do Polska. Město, kterého si všimnou jen proto, že zde musí zpomalit. Chce to tady ale rovnou zastavit a aspoň pár hodin se procházet. Tím městem, přes nějž se jen projíždí, je východočeská Jaroměř. Historické město, které spolu se svou částí Josefov tvoří zajímavý a neobyčejný turistický cíl. Je-li nyní řeč o Jaroměři a Josefově coby o jednom městě, pak je třeba hned na začátku upozornit, že ne vždy tomu tak bylo. Není to příběh jednoho města, ale dva příběhy dvou měst. Až do roku 1948 byla totiž Jaroměř jedním a sousední Josefov městem druhým. Ta první městem historickým, to druhé městem pevnostním. Ale pěkně po pořádku. Na soutoku tří řek. Zdejší místo je nanejvýš strategicky dobře položené. Stékají se tu hned tři řeky: Labe, Úpa a Metuje. Byla jen otázka času, kdy se tu usadí lidé. A tak první lidé přišli již zhruba před více než 40 tisíci lety v epoše mladšího paleolitu. Když se posuneme o velký skok dopředu, někdy v 11. století zde vzniklo přemyslovské hradiště a záhy získalo jméno, historici se domnívají, že podle knížete Jaromíra. Z roku 1126 se také o zdejším hradě píše v první zmínce. Výhodná poloha se odrazila i v obchodní stezce, která tudy procházela z Čech do Kladska. Jako mnohde jinde tak i zde založil město královské Přemysl Otakar II., které od roku 1307 patřilo do portfolia manželky Václava II. Elišky Rejčky - jeho status zněl věnné město českých královen. Jaroměř měla samozřejmě hradby, do nichž vedly dvě brány. A zase pod vládou ženy. Pak udeřily turbulentní časy. Doba husitská. Město královské stojící na straně Zikmundově jen těžko mohlo ujít pozornosti kališníků. Ti přitáhli v květnu 1421 a chytří měšťané brzy usoudili, že bude lépe se vzdát. Jejich rozhodování jim trvalo přesně tři dny. Husitské myšlenky zde vydržely ještě dva roky poté, co se odehrála rozhodující bitva u Lipan. Jak síla hnutí vyprchávala, měšťané opět učinili rozhodnutí: Podrobme se zase Zikmundovi. A císař? Ten roku 1437 daroval Jaroměř ženě. Historie se opakovala, město patřilo jako už jednou královně, tentokrát Barboře. Z jejího panování ale přílišné nadšení nepanovalo. Jistá privilegia si město přece jen ponechat chtělo, a Barbora než aby se dál handrkovala, po sedmi letech jej dala do zástavy Jiřímu z Poděbrad. Ovšem trest přišel v podobě nového znaku: lvice obtočené dvojitou korunou. V 15. století stál na okraji dnešního náměstí malý hrad. Město lehlo v témže věku popelem a jeho obyvatelé zase podléhali několika morovým ranám. Do toho přišlo plenění třicetileté války, která smetla i onen hrádek. Teď ale Jaroměř opusťme a přesuňme se asi jen o dva kilometry na jihovýchod. A také v čase: skoro o dvě století. Pevnost bez boje. Na východním břehu Labe stálo už v raném středověku ještě jedno hradiště, později zapomenuté. A právě tady, ve vísce Plesy, se roku 1780 začal odehrávat detail z celkové mozaiky obranných záměrů Rakousko-Uherska. To se čím dál víc třáslo před posilujícím Pruskem. Hrozba, že vtáhne do Čech, se stala o to reálnější, když Marie Terezie ztratila Kladsko i Slezsko a české země tak zůstaly jen velmi špatně kryté. Někdejší obrannou severní linii bylo třeba posunout na jih. Ve zdejším kraji padla volba právě na místo u dvojího soutoku. Byla to velká sláva, sám císař Josef II. se dostavil 3. října 1780, aby slavnostně položil základní kámen nové a mohutné pevnosti. Vojenské inženýrství v té době již značně pokročilo a v módě byla pevnostní města. Zdá se až neuvěřitelné, zvlášť když komplexem procházíme, že to celé se stihlo postavit za pouhých sedm let! Bašty, hradby, bastiony, upravovala se koryta řek, a dokonce i odklonil jejich soutok. V roce 1791 přišla další sláva: povýšení na královské svobodné město. A za dva roky i přejmenování na počest zakladatele: Josefov. Jak dokáží být dějiny ironické! Ač ve své době představoval Josefov vrcholné pevnostní dílo, zůstal jen oním dílem. Nikdo ho totiž nenapadl. Když už sem mířila roku 1866 pruská vojska, tak vzala Josefov obloukem a vesele mašírovala dál. Po dvaceti letech už neměla pevnost vůbec žádný význam a byla oficiálně zrušena. Nelze říct, že by nikdy nenašla uplatnění. Dobře střežený komplex se hodil jako vězení. Již v roce 1813 tu dlelo 7 tisíc Francouzů zajatých v bitvě u Lipska, bouřlivý rok 1848 tu trávili politicky nepohodlní Poláci, Italové a Maďaři a v první světové válce zde zemřelo hodně ruských zajatců. Mezi hradbami a do podzemí. Bývalé pevnostní město je dnes vyhlášenou památkovou rezervací, která stojí za objevování. Při stavbě se vycházelo z principů tehdejší vojenské architektonické špičky Francouze Cormontaigna. Pevnost sestávala z jednoduchých a dvojitých kasáren, ty pak kolem dokola chránily tzv. rašeliny a předbastiony. Plán Josefova se skládal ze tří celků: horní pevnosti, kde vzniklo geometricky uspořádané město pro vojáky, k větší ochraně pak přispívala dolní pevnost Koruna a ještě tzv. pevnostní reduta v Brdcích. Zdejší Masarykovo náměstí stojí ve středu a z něj vybíhají pravoúhle ulice. Většina budov, které zde uvidíte, je původních z konce 18. století. Třeba klasicistní kostel ale vznikl až roku 1811. Zajděte do budovy staré radnice, kde se můžete dozvědět o zdejší historii mnohem více. Další část prohlídky Josefova vás pak zavede pod zem. Součástí pevnosti totiž byl i rozsáhlý labyrint chodeb. A do jeho zhruba kilometrové části se můžete vypravit. Tedy, pokud zrovna netrpíte klaustrofobií. V lapidáriu se navíc můžete setkat s originály soch Matyáše Brauna. A bude-li hezké počasí, zcela jiný pohled se vám zase naskytne seshora z hradeb. Ale ani to ještě nemusí být všechno. Na Masarykově náměstí můžete v historické budově velitelství navštívit soukromé vojensko-historické muzeum. Nejenže tu mají exponáty z Rakousko-Uherska a první světové války, výstava se rovněž zabývá děním v armádě po únorovém puči, a dokonce válkou ve Vietnamu a v Perském zálivu. Braun a Gočár. Pokud se nechcete zachovat jako řidiči, kteří Jaroměří jen projíždějí, pak se vypravte i do samotného města. Historické centrum se rozkládá na podlouhlém náměstí, které v podstatě přiléhá k ostrohu řeky Labe. I když některé domy mají gotické či renesanční jádro, z fasád to dnes již nepoznáte. Přestavba - empírová - potkala i radnici. Celkový vzhled města ovlivnily barokní rekonstrukce po třicetileté válce. Z tohoto období můžeme přímo na náměstí spatřit krásný barokní sloup od Matyáše Brauna. (Mimochodem, tento sochař vytvořil ještě nádhernou sochu plačící ženy na náhrobku své tchyně na místním hřbitově.) V místech, kde kdysi stál původní přemyslovský hrad, se dnes skví asi nejkrásnější jaroměřská památka - gotický kostel sv. Mikuláše, v interiéru cihlové barokně upravené stavby si prohlédněte umně zdobený hlavní oltář. Svatostánek byl kdysi začleněn do středověkých hradeb. Z těch zbyla prakticky jenom brána se zvonicí. Menší než mikulášský je kostel sv. Jakuba, který si ovšem zachoval pozdně gotickou tvář. Jaroměř se může pochlubit i několika pěknými domy z 19. a 20. století. Odborníci oceňují především někdejší obchodní dům, který postavil v duchu kubismu pro firmu Wenke v roce 1911 proslulý český moderní architekt Josef Gočár. Dnes v něm už nenakoupíte, zato můžete navštívit městské muzeum a galerii. Její část je vyhrazena slavným jaroměřským rodákům: malíři Josefu Šímovi a sochařům Otakaru Španielovi a Josefu Wagnerovi. Adéla Poláková.